India 4

 

To ale byla doba co jsem psala naposled!

Pravdou je, že jsem psát nemohla, Indie se tráví ještě dlouho po příchodu domů.

Rozebrala mě, hodně ze mě vyházela, něco nového naočkovala a poskládala mě zpátky. Jsem to pořád já, ale nic už není tak úplně jako předtím.

Předchozí věta asi zavání extrémy jako hippie, new age, vidím vaši auru, cítím energie a podobně 🙂 no jo no. Tyto rádoby bláboly jsem nikdy nemusela (nic proti auře).

Začátkem ledna jsem se ale přistihla, jak někde na konci světa pod stromem v kroužku bhakti jogínů zpívám mantry a někdo cizí, komu ležím na nohou, mě hladí ve vlasech, a že se mi to ještě i docela líbí! Páni, to to ve mě zařvalo: „Sakra já jsem hipisák!“. Fakt jsem se lekla!

Ale asi jsem to potřebovala. Trochu si zazpívat a zatancovat 🙂

O Bhakti ale jindy, teď k tomu proč jsem do té Indie vlastně vůbec jela. Kvůli Ashtanze.

Když jsem v Goe vstávala ve 4:00 ráno, abych stihla odcvičit svou praxi první série, ptala jsem se sama sebe proč to holka vlastně děláš?!

Odpověď přišla hned. „Protože to miluješ.“

A když něco miluješ, tak to vždycky stojí za to, ale o tom později 🙂

Teď napíšu o tom, co mě v Majsúru potkalo. Tedy téměř o všem, některé věci si nechám pro sebe 🙂

Mohla bych psát o spoustě věcí, budu se ale držet toho co znám. Budu Vám tedy psát o józe.

O Ashtanze

Majsúr (Mysore) je známý především díky Tirumalai Krischnamacharyovi (Krišnamáčárja), který je považován za otce moderní jógy. Narodil se v roce 1888 a žil uctyhodných 100 let.

Jógu u něj studovali ti nejznámější učitelé jako B.K.S. Iyengar, Indra Devi a K.Pattabi Jois. Poslední jmenovaný se zvlášť zasloužil o to, že je Mysore tak vyhledávaný lidmi ze Západu.

Jeho učení, Ashtanga Vinyása jóga, je dnes jedním z těch nejpopulárnějších stylů na světě.

Ashtanga Vinyása je považovaná za nejdynamičtější a fyzicky nejnáročnější praxi. S tím mohu souhlasit i když teda sedět dvě hodiny v nějaké variaci zkříženého sedu a zpívat mantry Bhakti jógy je také docela makačka 🙂

Systém obsahuje celkem šest ucelených sestav ásan. Každou začínáme pozdravy slunci a pozicemi ve stoje, pak následuje samotná série a praxi zakončíme finálními ásanami. Začátek a konec je tedy vždycky stejný.

Veliký důraz klademe na dech a v každé pozici zpravidla zůstáváme 5 dechových cyklů.

Do další pozice přecházíme tzv. vinyasami. Úplná vinyasa je vlastně pozdrav slunci, poloviční je s výdechem proskok mezi dlaněmi vzad do chatturangy, nádech pes s hlavou nahoru, výdech pes s hlavou dolů, nádech proskok mezi dlaněmi vpřed.

Student se postupně sestavu učí zpaměti, nemusí se tedy soustředit na učitele ale pouze na sebe.

Tím se praxe stává velice osobní, lépe vnímáte svoje tělo, mysl a dech v jednotlivých ásánách a zjišťujete, jaký vlyv na vás pozice mají.

Lekce můžou být buď vedené učitelem – každou pozici ohlásí, tempo je tedy pro všechny studenty stejné, nebo probíhají v tzv. Mysore style – studenti cvičí sestavu ve vlastním tempu, podle svého dechu, učitel jim dle potřeby pomáhá pozici zaujmout a dostat se do ní hlouběji, tomu se říká „adjustment“ v ashtanze nejčastěji „hands-on“ tedy ručně 🙂

Učení je tímto způsoběm rychlejší – svaly mají také vlastní paměť a snáz se do pozice dostávají, když už v ní za pomoci učitele jednou byly.

O praxi v Mysore aneb My-sore 🙂

V Majsúru je učitelů hromada. Dobrých i těch úplně úžasných.

Původně jsem se hlásila do „main shala“ přímo ke zdroji, do KPJAYI (Krishnamacharya Pattabi Jois Ashtanga Yoga Institute),  který založil K. Pattabi Jois, dnes po jeho smrti jej vede jeho vnuk Sharath Jois.

Tam se ale musíte hlásit 3 měsíce předem a to hned první den otevření regitrace. Je opravdu problém se na tuto školu dostat, hlavně v prosinci a v lednu je o místa extrémní zájem.

Vše ale přichází v ten správný čas a já hned v Majsúru pochopila, že bych main shalu ještě nerozdýchala.

Mít kolem vlastní podložky pouze tak 5cm prostoru a praktikovat s dalšími 60 lidmi na to musí být člověk už docela „splachovací“ a to jsem ještě tehdy nebyla.

Dnes už by mi to, díky ti Indie, ani trochu nevadilo 🙂

Náhodou jsem se cestou z letiště po telefonu „zapsala“ v Mandala shale na ranní Mysore lekce k Chidanandovi (taxikář zařídí vše!).

Nejdřív jsem to chtěla u něj pouze na týden zkusit, nakonec jsem u něj zůstala celých 6 týdnů mého pobytu v Mysore. Prostě mi sedl hned od prvního momentu. Opět bylo vše jak má být 🙂

A fotit jsme se spolu museli asi 5x, Chidananda je strašně stydlivý!!! A jen tak mimochodem, na Inda z jihu je hodně vysoký! Asi jediný muž, který byl vyšší než já 🙂

Takže moje praxe tady vypadala následovně – vstávám v pět, dám si pár pozdravů z Hatha jógy na terásce a koukám u toho na hvězdy, než se mi natočí voda do „sprchy“ – ta slavná indická „bucket shower“ tedy napustíš si vědro a myješ 🙂

Po sprše se obléknu – věci na cvičení a na to po indicku slušné oblečení (volné douhé kalhoty, tričko a šátek přes ramena), beru podložku (můj milovaný koberec) sedám na skútr a vyrážím do noci na ranní praxi, která začíná v šest.

Bydlím blízko, stačí mi vyrazit tak 5:40, abych se v pohodě usadila a dala dolů přebytečnou vrstvu oblečení.

Před šestou přichází učitel, všichni sedáme na paty a sborově zpíváme mantru. Po ní vstáváme a praktikujeme společně pozdravy slunci 3x A a 3x B, před každým pozdravem sloka Súrja Mantry. Chidananda nám určuje tempo, praktikujeme mnohem, mnohem pomaleji než jsme zvyklý cvičit tady.

Pak už pokračujeme každý sám ve svém tempu. Většina z nás cvičí první sérii, dokonci i ti, kteří zjevně nemají s druhou žádné potíže.

Doron je jediný z nás, který praktikuje třetí sérii.

Bylo úžasné jej pozorovat jak pluje z jedné balance na rukou do druhé. V jeho podání to vše vypadá tak jednoduše. Za tím je ale přibližně 20 let praxe. O Doronovi ještě napíšu, přijede totiž do Prahy učit!!!

Praxe trvá každému jinak, mě většinou do osmé, tedy dvě hodiny a vždycky jsem si pak dopřála dlouhou Šávásánu 🙂

Ale abych vše uvedla na pravou míru, nemyslete si, že je tam božský klid a ticho. Zažít ticho a klid v Majsúru je nemožné! Auta a skútry troubí už v sedm naplno, lidé, kteří bydlí nad shalou už po šesté pouští rádio (každé ráno ta samá mantra) a nedaleká restaurace od šesti začíná vařit snídaně. Tady jsem opravdu pochopila, co znamená „nosit klid v sobě“. Nic jiného vám tady nezbývá.

O meditaci

O to víc jsem to začala chápat na večerních lekcích meditace. To bylo úžasné! I přes všechen ten hluk z troubení, muslimských motliteb, zvuků z kuchyně vedle a smíchu přátel, kteří zrovna seděli u večeře. Často jsem na těchto lekcích bývala sama a můj učitel Nagaraj trpělivě odpovídal na všechny mé dotazy a pochybnosti.

Hlavně vyvrátil jeden mýtus – meditace není snaha o utišení mysli – ty ji nemůžeš násilím umlčet. Nejdřív se musíš naučit udělat z hromady myšlenek na tisíce věcí pouze myšlenky na věc jednu, udělat z nich soustředěný proud. Mysl se pak ztiší sama.

Mysl je totiž jako dítě – řve jenom když chce upoutat pozornost, jakmile ji má, zůstane potichu, nechá nás pozorovat ji a nerušeně vnímat přítomný okamžik.

Pro mě to byl zpočátku nadlidský výkon. Nebyl problém sosutředit se na jednu věc, na dech, plamen svíčky nebo zpívání mantry. Problém byl nehodnotit to, nepojmenovávat, neškatulkovat. Ale když se to povedlo a zažila jsem opravdové tady a teď, byl to nepopsatelně krásný zážitek.

Dodnes je pro mě meditace náročná, ale i to se díky neustálé praxi Ashtangy lepší a já svou mysl ztiším mnohem snáz, než před pár měsíci na mé první lekci v Indii 🙂

O tichu

Často je zvuk to první co nás vytrhne ze soustředení. Sama jsem se kdysi dávno na power józe ve fitku zlobila během šavásany „v takovém hluku se nedá v klidu ležet!“ A dá, jde to i v mnohem větším hluku.

Ticho totiž vlastně neexistuje. Kde je život tam je zvuk, pokud máte to štěstí a zažijete absolutní klid okolního prostředí, začnete slyšet zvuk vlastního dechu i tlukot vlastního srdce.

Ticho nosíme každý v sobě. Tajemstvím je pouze soustředění. Pokud se soustředíte na to co děláte, dostáváte se mimo čas i prostor a vůbec nevnímáte zvuky kolem. Určitě jste už podobný stav zažili, když jste dělali něco opravdu se zápalem. A zapáleně můžete dělat i šavásanu 🙂 jenom to vypadá trochu jinak než když se do stavu „mimo prostor a čas“ dostanete vleže. Chce to trpělivost a nezlobit se na sebe.

O štěstí a krizích

A to je právě to, proč má Ashtanga tolik stoupenců. Je fyzicky náročná, svaly bolí, někdy se u ní dokonce člověk i zraní. Dělá se 6x týdně cca 1,5 hodiny denně.

Díky tomu se ale poznáte, zjistíte, že jste schopní dělat neuvěřitelné věci, limity jsou najednou někde úplně jinde a to je tak osvobozující a radostné zjištění. Člověk je najednou spokojený, klidný a šťastný.

Ale není to hned takto růžové. Sebepoznání je bolestný proces. Objevit jaké šílenosti vám vaše mysl provádí, jak hodnotí, soudí, jak se zlobí, kritizuje, jak vás emoce ovládají, co jste to vlastně za člověka, to není vždy příjemné.

A pak to přijmete a najednou je vše jak má, život vám dává přesně to co chcete a potřebujete a vy si užíváte každou vteřinu.

A pak přijde další „podložková krize“, problém vstát, ubolené tělo, mysl, která chce prostě spát. Přesto se na tu podložku postavíte a znova se poznáte o něco lépe, znova se posunete dál a jste ještě vyrovnanějším a lepším člověkem.

Postupně je krizí méně a jsou méně výrazné. Limity a bolístky těla jsou nic oproti zápasu s vlastní myslí. Trik je v tom, že nemůžete vyhrát, můžete ji jenom pochopit a ona je pak najednou hodná a přestane vám život komplikovat 🙂

Mě tento fyzicky náročný styl přivedl k dalším praktikám jako meditace, studium sanskrtu, pranayama, krije a k ostatním odnožím jógy, Bhakti józe (láska a služba bohu, universu), Gňána józe (jóga vědomostí, studia textů), Karma józe (jóga skutků) a k původní Ashtanze – Rádža józe (královské józe, osmidílné stezce).

Na druhou stranu mě to také přivedlo k akrobacii, radosti z pohybu a stojkám 🙂

Během psaní tohoto článku jsem po měsíci mluvila s jedním z mých nejbližších majsúrských přátel, s Marianem z Argentíny. Také měl podložkovou krizi, hlavně tedy díky únavě (vlak do Jaipuru měl 7hodin zpoždění!) Během tohoto rozhovoru se mi povedlo pojmenovat, proč to vlastně já všechno dělám. Níže tedy volný překlad proudu mých slov, které jsem na něj vychrlila 🙂 Mimochodem Mariana čeká noční vlak do Delhi, předpokládám že ráno bude mít znova stejnou krizi 😀

Tedy já a Ashtanga

Každý den se během praxe úplně vědomě pohybuji, vědomě dýchám a směřuji svůj pohled. Vnímám jenom zvuk dechu, vše ostatní je nepodstatné. Mysl je klidná a z praxe se tak stává meditace v pohybu. Přináší mi to do života klid, otevřenost, pokoru, radost a řád.

Už není důležité jakou pozici zase pokořím, už není cíle, důležitá je pouze cesta – postavit se na tu podložku každý den. Ashtanga mi pomáhá být lepším a šťastným člověkem.

O zraněních, egu a vlastní hlouposti

Tato metoda je ale slavná i v negativním duchu, kvůli zraněním. Sama s tím mám zkušenost. Tolik jsem chtěla „pokořit“ tu Supta Kurmásanu až jsem si „vyhodila“ tzv. SI skloubení – skloubení pánevní a křížové kosti – bolí vás kříž jak čert!

Stalo se to po týdnu praxe s Chidanandou. Vše probíhalo jako každý den akorát já si řekla „dnes ji už konečně dám!“ a bum. Během toho jak mi do pozice pomáhal jsem ucítila ostrou bolest, ze které se mi zamlžilo před očima. Pomalu se zkřiveným obličejem jsem se rozmotala a lehala na zem, mé tělo se nutně potřebovalo prohnout v bedrech jinak bolelo jak čert. A bylo po praxi, nemohla jsem už dělat nic jenom most, záklon byl moc příjemný. Po 5 minutách jsem si na bolest spíše zvykla, než že by ustoupila, nějak jsem se tedy zkroutila do šavásány a zatlačila slzu bolesti.

Byla to veliká lekce. Ihned byla zpátky moje pokora a vděčnost za to, že jsem zdravá a fit.

Naštěstí byla druhý den neděle a v pondělí pak úplněk, což znamenalo dva dny volna.

K večeru jsem se malinko rozhýbala o to horší ale bylo ráno, to mě bolela už jenom myšlenka na jakýkoliv pohyb.

Tz dva dny volna jsem poslouchala tělo, dopřála mu klid a pomalinku jej začala rozhýbávat. Po dvou dnech jsem opět v šest ráno nastoupila na podložku, předklony jsem dělat téměř nemohla, jinak ale pomalinku pozice ve stoje fungovali dobře. Po týdnu jsem už mohla praktikovat celou první sérii a s pokorou jsem se pustila i do Supta Kurmásány.

Takže to byla moje velká lekce číslo jedna: ego a přílišné úsilí vše jenom komplikuje.

Na toto zranění si vzpomenu vždycky, když tuto pozici dělám, už jej ale vůbec necítím.

Zato druhé zranění se ozývá pořád. A to bylo docela komické. Potkala jsem úžasnou bázi – silného a zkušeného akrojogína, který se mnou dělal neskutečné věci! Hned první den jsme spolu dělali hand2hand – jak z názvu vyplývá, držíme se za dlaně a já v podstatě na něm dělám stojku (video pouze pro ilustraci, bázuje Jacob Handwerker v parku u jezera Kukkarahali).

Byla to sobota a my dva jsme se sešli na domluvený samostatný trénink. Naučil mě krásnou novou „pračku“ (skončíte ve výchozí pozici takže můžete jít pořád dokola 🙂 video dole :-))

Já od samé radosti, jak se mi to hezky povedlo, zapomněla na okolní svět a udělala jsem krok, aniž bych koukala kam. Chyba. A velká.

Stoupla jsem do díry a můj kotník vydal zvuk jako když praská větev.

Nateklý byl dva týdny a bolí dodnes. Lotos jsem opatrně začala zkoušet až po dvou týdnech, bezpečně  a bez bolesti jsem jej poprvé provedla, tak po měsíci a půl. Dodnes se mi ale kotník v některých pozicích a situacích ozývá bolestí.

Velká lekce dva tedy byla o něco méně poetická: koukej kam šlapeš 🙂

Tolik tedy ode mě o Indii, další díly v prosinci, to pojedu znova!

Pokud máte zájem o ryze praktické informace a kontaky neváhejte mi napsat, ráda pomohu, znám tam hromadu úžasných lidí, kteří rádi pomůžou!

Nezapomeňte, že potřebujete víza (dejte si cca dva týdny na vyřízení) letenka vyjde na +/- 15 tisíc, praxe 3-10 tisíc měsíčně, jídlo tisícovku až dvě. Na oblečení si vezměte minimum věcí, radši pak nakupte přímo na místě – je to levnější a hned pochopíte, že některé tkaniny prostě v Majsúru nejsou příjemné.

Jednoznačně stojí to za to se tam vydat 🙂

O spomínané Goe jsem nepsala, níže ale přidávám pár fotek a video z „rezortu“ 🙂

Moje rozlučková párty v Mysore, pak krásný Banyon strom (jsou posvátné) a pláž Ashvem, Goa.

Úplně dole je ještě jedno video z Vedic Valley, místa kde jsem svých 5 dnů na pláži strávila 🙂

Děkuji za Vaši pozornost, malinko jsem se s psaním rozjela. Budu moc ráda za komentáře!

Krásný den přeji!

Kristína

 

 

Vedic Valley – Yoga & Ayurveda Resort, Goa