India 1

Cestu do Indie jsem plánovala dlouho, téměř rok. Vědela jsem kam chci a proč, pak už zbývalo jenom zařídit čas, peníze a všechny nutné formality. A to ode všeho docela dost..

Praktické rady ale budou v samostatném článku, slíbila jsem vám přeci fotky a zážitky tak tady jsou 🙂

Hlavním cílem mého putování je město Mysore v státě Karnataka.

Je o něco menší než Praha, pouze 1MIO obyvatel. Mezi jogíny je však velice dobře známé.

Mysore je totiž právě to město, kde vznikla moderní Ashtanga Vinyasa jóga.

Let

Cesta sem mi trvala 24 hodin. Letěla jsem z Prahy do Paříže, Mumbai, pak Bangalore a nakonec ještě 4 hodiny taxíkem do Mysore. A každý jeden let měl zpoždění 🙂

S obrovským baťohem na zádech a mým milovaným jógovým kobercem na rameni jsem si to razila v neděli 30. listopadu pražskou MHD na letiště. Měla jsem zpoustu času, odbavení trvalo tak 10 minut tak jsem si dala kafe. Za 110 CZK. Kvalita příšerná.

Lety shrnu – dlouho a každý jeden se zpožděním. Letiště všechny jako jedno velké bludiště 🙂

Už v Paříži nastal chaos ale o tom jinde..

Na palubě letadla Paris-Mumbai podávali fantastické indické jídlo snad pořád. První curry jsem tedy absolvovala už tam a bylo výtečné! A hned jsem si také vzpomněla, co se mnou dělá ostré jídlo. Teče mi z nosu. Pardon za tento osobní detail ale je pro mě docela důležitý 🙂

Zkoukla jsem tam dva filmy, pohádku s Angelinou a specialitku 3 idioti. Je to Bollywoodská produkce a trvá 163 minut (ano, šíleně dlouho ale na hodinky koukat nebudete, skvělá B-čková komedie). Doporučuji 🙂

Zakoukala jsem se do něj natolik, že jsem si ani nevšimla, že jsme vzlétli. Obrovský Airbus se třemi řadami sedadel je přeci jenom cítit malinko jinak.

O další dva chody, pár hodin spánku, několik džusů a další malý lísteček (tentokrát o tom, jestli mám něco k proclení) později, jsme přistávali v Bombeji (Mumbai).

A tady začala Indie. Už z letadla bylo vidět slumy.

Na terminál pro domácí lety se opět šlo autobusem přes celé letisko.

Slumy byly podél plotu až na konečnou. Pouhých pár centimetrů od vysokých betonových zdí už byly chatrče. Žiletkový drát tam ženy používají jako šňůru na prádlo.

A řidiči troubí. Pořád. Všude a z jakéhokoliv myslitelného důvodu.

Ušetřím vás eskapád na letišti. Kontroly batožin jsou na třech místech, všude vás skenují, ženy prohledávají zvlášť pracovnice kontroly v kryté budce.

Lístečky, které jsem měli vyplnit, odevzdáváte postupně. Na víza se vám jenom zběžně mrkne chlápek usazený na plastové židli. Jinak ale letiště vypadá nad očekávání přepychově, jako jakékoliv jiné evropské letiště. Zaměstnanci však byli moc ochotní a pomohli mi trefit na to správné místo.

U gateu zbylo ještě něco času na výběr peněz a, samozřejmě, další curry!

A v letadle další curry! Třetí pro tento dlouhý den, to už si můj nos začínal zvykat 🙂

Po přistání a dalších nesmyslných kontrolách jsem vylezla z letiště do nádherných 31 stupňů! Užasné, že si člověk může jen tak zaletět znova do léta!

Jelikož jsme přistáli dřív než jsem původně informovala mého řidiče, dala jsem si před letištěm kávu. Malý papírový kelímek, hodně mléka (ani se vás nezeptají jestli jej chcete). Za 30 rupií což je asi 10 CZK 🙂

Cesta

S řidičem jsme se zdárně našli a vyrazili na čtyřhodinovou cestu do Mysore.

Jeho „hingliš“ jsem rozuměla akorát tolik, že jsem pochopila, že mi ukazuje budovu parlamentu (krásná a obrovská), a že letos vyměnili vládu.

Zbavili se zkorumpovaných muslimů, už tedy určitě bude lépe 🙂

Koukala jsem jako malé dítě když jsme se proplétali přes Bangalore!

Troubí, ignorují snad všechny předpisy, které vůbec existují a jezdí úplně šíleně. V duchu si říkám „tady já teda rozhodně řídit nebudu“.

Jízda trvala 4 hodiny + jedna pauza. Manjunath byl unavený tak jsme se domluvili, že zastavíme. Vypadalo to jako hospoda u cesty, akorát že místo alkoholu všichni pijí Chai s mlékem a hromadou cukru z malých papírových kelímků.

Zatímco jsem čekala u stolku na Manjunatha s Chai, připletl se mi pod nohy pejsek bez obojku. Těch jsou tady mraky a většinou pospávají. Tento byl milý a chtěl si hrát 🙂 Porušila jsem tedy první pravidlo – nedotýkat se psů.

Muži kolem hospody mi ale za to věnovali pár milých pohledů. Jinak nemůžu říct, že by si mě nějak zvlášť prohlíželi.

Cestou jsme s Manjunathem pokecali, tedy v rámci možností, protože jsem mu opravdu moc nerozumněla.

Pomohl mi ale kontaktovat školu, do které jsem chtěla, zavolal Shantale, mílé paní, která má na starosti kancelář, a hned jsme se domluvily, že ráno na 6stou můžu přijít 🙂

Takhle to tady funguje, každý zná každého a většinou si biznis rádi dohodí.

Domov

Po příchodu mě uvítal domácí Sachin a představil mi celou rodinu, manželku Rashmi, syna i babičku.

Dostala jsem opět čaj (masala chai – vypěstovala jsem si na něj závislost) a ukázali mi dům. Můj pokoj je v nejvyšším patře s terasou a skvělým výhledem na Chamundi hill.

Vypadá přesně tak, jako na fotkách takže vše ok.

Nedělejte si žádné iluze, pokoj je malinkatý a koupelna hodně skromná, sprcha teče jenom studená, jinak mám tady na teplou vědro, do které vodu můžu natočit 🙂 Nějak mi to tady ale vůbec nevadí.

Bohatě to ale stačí, terasa je k nezaplacení trávím na ní každou volnou chvilku, vždyť kdo by se v tomto nádherném počasí zavíral v domě?  Tedy kromě domácích 🙂

V domě jsou 3 pokoje k pronájmu, jinak rodina bydlí jenom ve spodním patře ve dvou pokojích + kuchyň, kterou můžeme libovolně používat a sledovat Rashmí jak vaří, zatím dala vždycky ochutnat 🙂 Je na své kuchařské umění náležitě hrdá a má být proč!

První den

Byl šílený. A úžasný! Ráno vstávat do školy v 5, V Praze bylo teprve 30 minut po půlnoci, nezřídka jsem tak pozdě poslední dobou chodila spát! Sachin slíbil, že mě tam poprvé zaveze na skútru abych trefila. Učiteli Chidanandovi jsem vysvětlila, že jsem mluvila se Shantalou, souhlasně kývnul a šli jsme na to. Na ranní lekci „Mysore style“ nás bylo asi 10.

Fotka je cestou z lekce – výjmečná chvíle kdy není na ulici žádný provoz!

Mysore style znamená, že cvičíte ucelenou sérii Ashtanga Vinyasa stylu, každý ji buď zná, nebo má před sebou „cheat sheet“-papír na kterém jsou pozice v řadě za sebou. Chidananda ale vždycky pozná, když někdo váhá a poradí.

Začínáme mantrou, pak pozdavy slunci prokládané Súrja Mantrami a pak už samotná první série (standing postures, yoga chikitsa, final series) trvá to tady přibližně dvě hodiny, každý cvičí dle svého tempa.

S maximální spokojeností vnímám, jak pomalu studenti dýchají. V Praze jsem obvykle nejpomaleší já, tady ale vnímám, že se můžu pořád ještě víc zklidnit!

Dech je totiž nejlepší ukazatel „správnosti“. Pokud jste v pozici klidní a stabilní, bude klidný a pravidelný váš dech a klidná bude i mysl. Takto můžete opravdu zakusit meditaci v pohybu.

A toto je přesně to, co na tomto stylu tak miluji. Klid, postuné posouvání hranic. Soustředěná mysl. Ladnost. Opravdové spojení těla, mysli i ducha.

Ta Supta Kurmasana je ale zase nedosažitelná, zkrátka to nedrží pohromadě. Buď drží ruce anebo nohy za hlavou, obojí jenom s vypětím všech sil.

Chidananda je dobrý a vnímavý učitel, adjastuje skvěle, ví moc dobře kam až můžete zajít a zůstane s vámi dlouho, přesně tak jak potřebujete na to, aby jste ásanu opravdu prožili a uvolnili se v ní.

Pozor mluvím tady o pozicích jako Marichiasana D kdy vás jemně ale precizně dotlačí do takového zkrutu, že mu můžete pomalu hledět druhou stranou do očí 🙂

Vracím se domů a cestou kupuji svůj první kokos! První čerstvý kokos v mém životě.

Za 20 RPS což je 7 CZK 🙂

Miluji Indii!

Dávam si sprchu a šlofíka na terase, poté skočím do kuchyně udělat kafe, mé milované, tentokrát kolumbijské místo Etiopie, přivezené z Prahy (jak říkával Pattabi Jois „no coffee no prana“ 🙂

Rashmi vaří Puri (tenké placky z celozrnné mouky smažené v kokosovém oleji a podávané s po indicku pálivým čatní) samozřejmě si dám, snídaně v čase oběda tedy vybavená.

A neteče mi z nosu hurá!

Cestou zpátky s hrnkem voňavého kafe potkávám spolubydlící Carlu. Kafe neodmítne takže vařím i pro ni. Je to můj člověk – černá káva bez cukru.

Kafíčko si vysrkáme nahoře na terase a trochu pokecáme. Carla je z Chile a je tady se s vým partnerem Jorgem, ten je momentálně na lekci záklonů což je tady docela populární, zatím mě to nějak neláká, záklony nikdy nebyly můj problém.

Když se vrací vyrážíme na oběd do Cafe Mandira. Cestou potkáváme konečně i nějakou opici!

V Mandiře si dáváme k jídlu Tháli, typickou všechochuť na banánovém listu.

Jíme poctivě rukama ale teda někdy si tou vidličkou pomůžu. V café potkáváme Harishe, provozního.

Rovnou mi nabízí pokoj a skútr – za super cenu – 1800 RPS na měsíc, což je 600CZK, budu mobilní! Jezdit v Mysore! Už mi to nepřijde tak divné. I když teda, koukat doprava místo doleva mi dáva zabrat, zvyk je železná košile.

Cestou z restaurace potkáváme Marii, další spolubydlící původem z Vídně, teď žijící v Berlíně. Domlouváme si společnou večeři.

Jorge a Carla chtějí ještě do jednoho krámu v centru objednat typické majsúrské koberce domů pro svou učitelku jógy do jejího studia. Samozřejmě, že se tam ráda podívám!

Jelikož je už tma a je to daleko, jedeme jako indická rodina, tři na jedné motorce 🙂 och Mysore v noci! Úžasný zážitek! Všude troubění, provoz pořád šílený, silnice osvětlená pouze sporadicky.. a já jenom doslova nasávám scenérii, dojmy a vůni typických majsúrských květů.

V obchodě neodolám a koupím si rovnou dva koberce a jedny kalhoty, tzv. nasráv..ehm přesně ty.. vše za 950RPS což je 300CZK.

Koberec! Za stovku. Ach berte mě pryč nebo je vykoupím všechny!

Když už jsem tady tak zkoukneme i slavný trh Devaraja. V noci už není tak přeplněný a má speciální atmosféru! To už dávám obrázků více. A ty vůně! Ty jejich girlandy majsúrských květů, barevné prášky na bindi (tečku na čelo, používají se také k malování rongoli, které kreslí na oltáře a před dveře domu) vonné tyčinky a jaggery (džagri, typické sladidlo, na fotce ty kostky na sobě) a všude náramky a mály! Obrázky jsou víc než tisíc slov tak prosím 🙂

Nejsou nijak přibarvené ani upravované!

Poté jsme si ještě i s Marií skočili na Lassí do Mahesh Prasad (restaurace, kterou tady každý moc dobře zná, fotky dodám :-))

A první den byl za mnou 🙂

Den druhý

Druhý den jsem si po lekci zašla pro svůj skútr! Nikdy jsem to neřídila a podle toho to také vypadalo. Jinak celá story s pronájmem byla docela vtipná. Jak Harish hledal klíče, jak se mi snažil pronajmout malou motorku, kterou jsem ani za svět nemohla nakopnout. Když jsem ji odmítla, musel poslat kluka pro benzín aby skútr vůbec nastartoval.

Předpokládám, že sám nemyslel, že se to vůbec povede 🙂 Kupodivu na něm ale fungovalo všechno, světla (chabě ale přeci) brzdy (akorát) startoval v pohodě. Pouze kontrolka stavu nádrže nefunguje, pořád ukazuje prázdnou. To jsem si všimla až večer. Zrcátka na místních silnicích typu tankodrom pravidelně, takřečeno ztrácí výšku. Po pár jízdách mě přestává bavit je furt upravovat abych v nich viděla víc než svá ramena. No co, hlavně, že klakson funguje, a jak skvěle!

Cestou tankujeme a pak už mě Harish přenechá mému osudu. Snad se i modlí když mě pozoruje jak vylítám z pumpy do rušného provozu.

Řízení mě tady strašně baví! Nenudíte se, můžete troubit a předbíhat kudy chcete! A také ignorovat předpisy, řídí se zásadně v žabkách a na kruháči má přednost ten, kdo je odvážnější nebo si ji vytroubí!

Červenou ale posloucháme, akorát, že se do provozu všichni vrhají když odpočítávání ukazuje ještě 5 vteřin červené. Kupodivu to ale dobře funguje a zácpu jsem ještě nepotkala.

Těším se z řízení jak malé dítě! Dostane se vám to pod kůži!

Po návratu domů mě čeká snídaně, Rashmi nás všechny pozvala na její masala dosu! Je to taková palacinka z rýžové mouky, nějaké luštěniny (vše je „dál“) a vody, úžasná to věc plněná ochucenou směsí brambor a něčeho zeleného (slibuji, že se polepším a začnu si to vše pamatovat, nějak je ale těch jídel moc..). Podává nám to s čatní (chutney). Jedno nepálivé a druhé pálivé, už nás západní jazyky Rashmí zná. Hrdě si užívám pálivou variantu. I když mi úplně hoří rty, nose neteče!

Jak jinak, jíme rukama, tedy pravou 🙂

V poledne pak vyrážíme s Marií do Gokulamu. Ona je moje navigace, já tam ještě nebyla.

Gokulam je nejznámější i nejdražší čtvrt. Je v ní původní Pattabiho shala (škola) a každý chce bydlet co nejblíže což ceny pronájmů vyhnalo na trojnásobek oproti jiným lokalitám a zvesela může konkurovat pronájmu pokoje v Praze.

Maria tam má lekci záklonů, já se přes facebook domluvila s pár neznámými lidmi, že si dáme akrojógový jam v parčíku.

Bez akra by to přeci nešlo 🙂 Sešlo se nás devět, většina to dělala tak poprvé nebo podruhé. Ben byl ale zkušená báze tak jsme si zablbli. Ne to není tričko, to je tak potetovaný.

Cesta zpátky seneplánovaně změnila ve vyhlídkovou jízdu.

Samozřejmě, že jsem se ztratila, všechny křižovatky vypadají téměř stejně a odbočku můžete minout velice rychle. Teď už vím, že jsem se nepletla tak docela jenom pár krát slušně prošvihla tu správnou odbočku.

Každopádně mě to zavedlo na zajímavá místa, kde jsem se ale neodvažovala zastavit a vytahovat foťák 🙂 Jinak jsou ale lidé milý a poradili cestu bez potíží. Hrdě ale prohlašuji, že jsem se dostala sama velice blízko mé čtvrti, akorát, že z opačné strany.

Večer jsme si dali skvělé jídlo v jedné lepší místní restauraci a dokonce jsme splašili i brownies, které jsme pak zlupli doma ma terase 🙂

Den třetí

Cvičilo se mi výborně, Supta Kurmasana už byla lepší, drželo to! Chidananda mi s ní hodně pomohl.

Jorge a Carla dnes odjíždí do Goa, což je nejmenší indický stát a zároveň nejznámnější pláž.

Dali jsme si spolu oběd a skočili do indického supermarketu Big Bazaar. Musíte tam odevzdat tašku, dovnitř ji brát nesmíte. Dají ji do police a vám do ruky číslo, jako v šatně v divadle. Musíte také použít jeden jediný východ, který hlídá strážník a ženička Vám zkontroluje jestli účet sedí s tím, co máte v rukou.

S Marií jdeme večer do „organického“ obchodu. Přesně vím kde na závěr utratím snad všechny peníze. Oleje a kosmetické produkty od výmyslo světa a za fantastické ceny. Kokosovým olejem se tu mažu každý den, ca 300ml stojí 180RPS což je ca 60CZK – je levnější než tělové mléko.

Večeře v Mahesh Prasad, veliké a vždy plné hospodě. Místa je málo tak si přisedneme ke dvěma domácím mužům a dáváme si Thálí. Tady k tomu přinesou i polévku a pak ovocný salátek. To byla bašta!

Den čtvrtý

Dneska mě po Supta Kurmásáně bolí bedra. Chidananda ke mě pořád chodí a ptá se jak mi je plus doporučí vždy něco. Myslím, že si mě bude dlouho pamatovat – na první lekci mi zvonil budík (naštěstí před začátke ale zvonil ) na třetí jsem dorazila protože jsem až u školy zjistila, že nemám podložku! Zpátky domů jak šílená, vyběhnou tři patra a mazat zpět, uf to byla teda rozcvička v šest ráno. No a dneska zase ty záda. Snad už jsem si to vše vybrala a už bude jenom dobře.

Takže se po návratu domů stavuji pro kokos, doma mi Sachin nabídne ke snídani semolinu a chai (mňam! ostré jako blázen a můj nos nic!) Pak už jenom vytuhnu na terase . Teď si tady s Marií čteme a večer jdeme na večeři a kirtan (zpívání manter, taková jogínská diskotéka  )

Zítra je naštěstí úplněk což znamená den volna! Jdeme s partou lidí do hotelu Regalis do bazénu! jupí!

Ode mě tedy zatím vše, mám se tady skvěle a užívám si to jak jste určitě z mého psaní pochopili

Příště tedy víc o jógové praxi v Mysore a o lekcích pranayamy na které se chystám plus praktické shrnutí pro, ty kteří by sem rádi vyrazili. Já to tady zbožňuji takže je myslím jasné, kde trávím příští zimu ?

Na závěr ještě pár fotek, Rashmí při vaření, její oltář v kuchyni, papája za 20RPS tedy 7CZK a ovocný salátek.

S ovocím, zeleninou, mlékem chodí chlapi od domu k domu a nabízí, Rashmí tedy nemusí celé dny vytáhnout paty.

Další foto to je Lakshmipuram brzy  ráno ještě bez provozu a samozřejmě, opice, které se hojně vyskytují v ulici za rohem 🙂

Mějte se krásně

Namaste

Kristína